Poznámky k SEFO

Odhlédněme od vzhledu, podívejme se na funkčnost proponované stavby. Vždyť odtud je třeba začít, je-li řeč o architektuře; k ní tedy pár poznámek.

Prvá. Kamenem úrazu studie budovy je především prapodivná dvojlomná koncepce, na níž je založena a jež je jejím jádrem (jak uvádí sám architekt Šépka v doprovodném textu): na jedné straně se zde lpí na gotické „drobné“ parcelaci, na straně druhé se odkazuje na „měřítko paláců“ na Předhradí. Výsledek však dokládá zřetelně, že tyto dvě koncepce jsou neslučitelné (aspoň pokud jde o účel a funkci uvažované stavby).

Neboť výsledek je problematický bez ohledu na přívlastky, kterými ten či onen názorový proponent návrh sám, anebo nositele kritického názoru opačného, obdaří. A o výsledek jde – jak jinak u architektury – v první řadě, a výsledek se posuzuje podle toho, jak odpovídá funkci, pro kterou je budova určena: v případě SEFO je smyslem a posláním stavby poskytnout prostor prezentaci výtvarných děl. Nikoli jakýchkoli obrazů a soch, ale artefaktů výtvarného umění současného, pro něž je běžný velký, vpravdě monumentální formát; každý se o tom může přesvědčit v kterémkoliv muzeu současného umění kdekoliv na světě. Často mnohametrová díla prostě nelze přiměřeně prezentovat v koridorech o šířce nějakých 5-7 metrů maximálně (tedy o rozměrech běžného obýváku v domech z přelomu 19. – 20. století) jak předpokládá zadavatel stavby, potažmo architekt. (Dokonce i knihovna je zcela nefunkční, jak je vidět z vizualizace – kniha se stává pouhým ornamentem, svazky nelze vyjímat z regálu, prolistovat…) V důsledku zmatečné dvojlomné koncepce SEFO tak padá funkční hledisko pod stůl, a to je skutečný problém: tady nejde o nějaké líbí-nelíbí, ani o údajný progres, originalitu atd. Funkčně to prostě nevyhovuje; asi jako byste chtěli stavět koncertní síň a nestarali se o akustiku.

A to vše je navíc zcela zbytečné. Protože architekt zde nestojí před požadavkem adaptovat pro nové využití budovu již existující, kdy je nutné tak či onak zohlednit její hmotnou podstatu často sloužící – historicky – účelům zcela odlišným (že i tyto rekonstrukce dopadají dobře spíše jen výjimečně, o tom nyní nebudeme hovořit). Nikoliv; zde se přece má stavět na volném prostoru, takříkajíc na „zeleném drnu“, a veškeré omezující parametry a překážky si zadavatel s architektem stanovují sami – z důvodů, o nichž by se na tomto místě dalo pouze spekulovat.

Druhá. Další problém představuje samotné materiálové řešení stavby. Jistě, z čistě technického hlediska je závěsný systém řešitelný i při použitém materiálu, tedy masívním pohledovém betonu. Přesto se nelze ubránit dojmu, že navrhovaný materiál v interiéru bude klást odpor dosti značný a ne vždy snadno zvládnutelný. Takže vzniká problém instalační praxe, k němuž by patrně měli co říci praktici, kteří výstavy instalují. A ještě jedno hledisko: kdo má rád beton, ten s názorem, že beton jaksi neumí stárnout, určitě souhlasit nebude; ostatním nezbývá než se přesvědčit na vlastní oči, na stovkách příkladů všude kolem nás.

Třetí. Rozpočet. U atypických staveb lze s jistotou očekávat, že bude překročen, patrně několikanásobně. (Vždycky a všude tomu tak je). Ale lít dosti velké objemy peněz (tedy na české poměry velké) do stavby funkčně problematické, to je dobrodružství, anebo spíš hazard.

Čtvrtá, poslední (aspoň pro tuto chvíli). Jakkoli soutěž není zajisté samospasitelná, lze se při ní dočkat aspoň základního analytického a kritického posouzení záměru. Bez soutěže nemáme ani to, jak peripetie „dramatu“ kolem SEFO názorně ukazují.