Dva postřehy k SEFO, tentokrát z Paříže

Ačkoliv se může zdát, že návštěva galerií a výtvarných výstav v Paříži s problematikou SEFO v Olomouci úplně nesouvisí, není tomu tak. Paříž stále a dlouhodobě patří mezi špičku v oboru prezentace uměleckých děl a pokud se v Olomouci připravuje stavba nové umělecké galerie, můžeme v Paříži najít inspiraci a osvědčená řešení.

Postřeh první je z retrospektivní výstavy díla George Baselitze v Centre Pompidou (končí 7.3. 2022). Pokud by někdy v budoucnu Muzeum umění Olomouc pojalo záměr vystavit díla tohoto umělce, o kterém mimochodem můžeme vzhledem k místu jeho narození říct, že má středoevropské kořeny, určitě takovou výstavu nebude moci realizovat v budově SEFO postavené podle návrhu arch. Šépky.

Vystavovaná díla lze rozhodně označit jako velkoplošná. Nebudu dohledávat rozměry konkrétních děl, ale odhadem je běžně výška obrazu okolo 250 cm a šířka 400 a více cm. Díla takových rozměrů rozhodně nebude možné v SEFO umístit tak, aby si je návštěvník mohl prohlédnout s dostatečným odstupem.

Vzhledem k tomu, že v moderním výtvarném umění není monumentalita děl výjimečná ani u dalších (a možná pro SEFO dosažitelnějších) výtvarníků, Muzeum umění Olomouc prosazováním stávajícího návrhu SEFO již předem vylučuje prezentaci nemalé skupiny umělců.

Prostory Centre Pompidou jistě nelze srovnávat s možnostmi olomoucké galerie, ale vhodnější návrh vnitřního členění SEFO by jistě mohl a měl umožnit prezentaci i velkoplošných výtvarných děl bez zbytečných kompromisů.

Postřeh druhý je z výstavy ikonické sbírky bratrů Morozovových v budově Louis Vuitton Foundation postavené podle návrhu architekta Franka Gehryho. (S díly tohoto architekta je mimochodem možné se seznámit na aktuální výstavě ve Winternitzově vile v Praze.) Ačkoliv se jako obvykle v pojetí tohoto architekta jedná o experimentální stavbu ve stylu dekonstruktivismu, výstavní prostory působí zcela tradičně. Nijak neprosazují osobu architekta a nestaví díla vystavovaných výtvarníků do nějakého kontrastu s řešením prostoru. Naopak zcela účelně slouží prezentaci výtvarných děl.

Gehryho stavba Louise Vuitton Foundation se možná nemusí líbit každému a lze najít i praktické výhrady jako například nedostatečné sociální zařízení vzhledem k počtu návštěvníků, ale umístění a vzhled této konkrétní stavby je nepochybně v harmonickém souladu s prostředím Boulogneského lesoparku.

1 komentář na “Dva postřehy k SEFO, tentokrát z Paříže”

  1. Já bych uvedl další příklad, tentokrát odstrašující: Museum der bildenden Künste v Lipsku. S Šépkovým SEFO ho spojuje několik nápadných podobností. Obě stavby jsou hypertrofované hmoty, které zahlcují a vlastně znásilňují své okolí. U obou staveb se ale architekti křečovitě snaží vytvořit spojnice s historickým centrem, v Lipsku jsou to vchody umístěné proti mezerám mezi okolními domy, které mají navázat na historické lipské pasáže, u SEFO je to členění na části, jejichž rozměry navazují na středověkou parcelaci. V obou případech je to spíš oslí můstek než skutečný vnímatelný vztah k okolní zástavbě. A hlavně: obě muzea jsou svým způsobem duté sochy, do nichž je možné vstoupit, a pomníky architektovu egu, ale nejsou vhodná pro ten jediný účel, kvůli kterému vznikají. V lipském MdbK vás uchvátí obří dvorany (tři nebo čtyři), ale pak zjistíte, že kvůli nim ta obří skleněná kostka nemá dost místa na vystavení čehokoli ani např. na konferenční sál nebo toalety… Ve stísněných prostorech SEFO to podle vizualizací bude podobné. Betonové průrvy, do nichž se nevejde skoro nic.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *