Ačkoliv se může zdát, že návštěva galerií a výtvarných výstav v Paříži s problematikou SEFO v Olomouci úplně nesouvisí, není tomu tak. Paříž stále a dlouhodobě patří mezi špičku v oboru prezentace uměleckých děl a pokud se v Olomouci připravuje stavba nové umělecké galerie, můžeme v Paříži najít inspiraci a osvědčená řešení.
Postřeh první je z retrospektivní výstavy díla George Baselitze v Centre Pompidou (končí 7.3. 2022). Pokud by někdy v budoucnu Muzeum umění Olomouc pojalo záměr vystavit díla tohoto umělce, o kterém mimochodem můžeme vzhledem k místu jeho narození říct, že má středoevropské kořeny, určitě takovou výstavu nebude moci realizovat v budově SEFO postavené podle návrhu arch. Šépky.
Vystavovaná díla lze rozhodně označit jako velkoplošná. Nebudu dohledávat rozměry konkrétních děl, ale odhadem je běžně výška obrazu okolo 250 cm a šířka 400 a více cm. Díla takových rozměrů rozhodně nebude možné v SEFO umístit tak, aby si je návštěvník mohl prohlédnout s dostatečným odstupem.
Vzhledem k tomu, že v moderním výtvarném umění není monumentalita děl výjimečná ani u dalších (a možná pro SEFO dosažitelnějších) výtvarníků, Muzeum umění Olomouc prosazováním stávajícího návrhu SEFO již předem vylučuje prezentaci nemalé skupiny umělců.
Prostory Centre Pompidou jistě nelze srovnávat s možnostmi olomoucké galerie, ale vhodnější návrh vnitřního členění SEFO by jistě mohl a měl umožnit prezentaci i velkoplošných výtvarných děl bez zbytečných kompromisů.
Postřeh druhý je z výstavy ikonické sbírky bratrů Morozovových v budově Louis Vuitton Foundation postavené podle návrhu architekta Franka Gehryho. (S díly tohoto architekta je mimochodem možné se seznámit na aktuální výstavě ve Winternitzově vile v Praze.) Ačkoliv se jako obvykle v pojetí tohoto architekta jedná o experimentální stavbu ve stylu dekonstruktivismu, výstavní prostory působí zcela tradičně. Nijak neprosazují osobu architekta a nestaví díla vystavovaných výtvarníků do nějakého kontrastu s řešením prostoru. Naopak zcela účelně slouží prezentaci výtvarných děl.
Gehryho stavba Louise Vuitton Foundation se možná nemusí líbit každému a lze najít i praktické výhrady jako například nedostatečné sociální zařízení vzhledem k počtu návštěvníků, ale umístění a vzhled této konkrétní stavby je nepochybně v harmonickém souladu s prostředím Boulogneského lesoparku.
Já bych uvedl další příklad, tentokrát odstrašující: Museum der bildenden Künste v Lipsku. S Šépkovým SEFO ho spojuje několik nápadných podobností. Obě stavby jsou hypertrofované hmoty, které zahlcují a vlastně znásilňují své okolí. U obou staveb se ale architekti křečovitě snaží vytvořit spojnice s historickým centrem, v Lipsku jsou to vchody umístěné proti mezerám mezi okolními domy, které mají navázat na historické lipské pasáže, u SEFO je to členění na části, jejichž rozměry navazují na středověkou parcelaci. V obou případech je to spíš oslí můstek než skutečný vnímatelný vztah k okolní zástavbě. A hlavně: obě muzea jsou svým způsobem duté sochy, do nichž je možné vstoupit, a pomníky architektovu egu, ale nejsou vhodná pro ten jediný účel, kvůli kterému vznikají. V lipském MdbK vás uchvátí obří dvorany (tři nebo čtyři), ale pak zjistíte, že kvůli nim ta obří skleněná kostka nemá dost místa na vystavení čehokoli ani např. na konferenční sál nebo toalety… Ve stísněných prostorech SEFO to podle vizualizací bude podobné. Betonové průrvy, do nichž se nevejde skoro nic.
Poněkud neprofesionální přístup kritiků i autorů stránky, zdá se… Promiňte, ale něco tak výjimečného, co v Olomouci vzniká a pevně doufám, že také vznikne, jistě pomůže přenést město z jeho příslovečné a nezasloužené regionality do centra dění a zájmu o středoevropskou kulturu, jako je tomu v mnohem větších, nebo hlavních městech celé Evropy a to naprosto srovnatelným způsobem. Naskýtá se jedinečná možnost, přiblížit lidem ze stotisícové Olomouce a jejího okolí, turistům z Evropy i Česka umělecká díla autorů- mistrů z hloubi Polska přes naše území a další země, až ke středu Balkánu. Opravdu by mě zajímalo, jak by se s podobnou zakázkou postavit v proluce barokně historického centra Olomouce rozlehlé muzeum vypořádal kdokoliv další. Je třeba si uvědomit, že architekt je povinován dodržet historickou parcelaci zástavby pěti domů, které se v prostoru proluky dříve nacházely a zároveň výškově příliš nepřesáhnout rozměry obytných domů, tedy původní blokové zástavby na Denisově třídě. Přitom artefakty, které se stanou součástí stálých či časově omezených expozic, mohou svými rozměry přesáhnout na výšku klidně osm metrů. Vnitřní prostory musí volně dýchat, proto jsou sály plánovány velkoryse i spolu s rozlehlými dvoranami a zároveň ve velmi světlém přirozeném režimu, využívajíc široce denního světla. Prostor muzejních sálů je volně prostupný několika pasážemi, u kterých vznikají i různá posezení u dobrého společenského moku. Někde budeme moci potkat při svých toulkách mezi obrazy a jinými vizuálními objekty různé kašny s tryskající vodou. Nebude chybět ani prvek zeleně na zdech. Takové zadání není jednoduché splnit a dodržet, proluka totiž na šířku není nijak rozlehlá. S celým prostorem se ale jistě dá pracovat, protože jinak další rozměry proluky už jsou velmi štědré co do hloubky a délky všech budoucích objektů. Proto zde může vzniknout díky renomovanému architektovi, panu Šépkovi, hodnotné několikapatrové a zajímavě vrstvené dílo, tedy soubor staveb sloužících Muzeu umění v Olomouci, které v České Republice a ve střední Evropě naprosto nemá obdoby. Je prostě jedinečné. Slouží k poučení, relaxaci, setkáním s lidmi podobně založenými, k ukojení hladu po estetice nedávných let. Zůstává problémem snad každého města ve světě, kde vzniká cosi nového a doposud neznámého ve veřejném prostoru, než na počátku obyvatelé, laická i odborná veřejnost vezme takový projekt tzv. na milost, přijme jej za svůj a poté jej dokonce ráda navštěvuje, doporučí známým a je na takové dílo dokonce hrdá. Věřím osobně, že právě tohle se v Olomouci stane. Ve chvíli, kdy veřejnost a návštěvníci zjistí, jakým způsobem toto stavební dílo nejen svým posláním, ale i svým originálním vzhledem, který však srozumitelně komunikuje s barokním okolím města, právě převládne u naprosté většiny lidí spokojenost, hrdost a nezraňující pýcha. Nová přístavba Muzea umění, tedy vlastně SEFO- Středoevropské fórum Olomouc tyto vysoké ambice jistě má.
Dobrý den, rozumím, že máme odlišné názory i očekávání stran výsledného architektonického díla. Ale sám píšete: „Opravdu by mě zajímalo, jak by se s podobnou zakázkou postavit v proluce barokně historického centra Olomouce rozlehlé muzeum vypořádal kdokoliv další…“ Právě to by i nás skutečně zajímalo. Bohužel MUO se urputně brání vypsání skutečné architektonické soutěže, která by nám takovou odpověď mohla dát. A v případě velké investice veřejných prostředků, kterou postavení galerie SEFO rozhodně je, je veřejná soutěž bezpodmínečně nutná.